O půdě, o vodě, o blátě… a o žížalách, co vrtají chodbičky v téhle planetě.

V článku o zahradě jako oáze píšu v jednom bodu o tom, že je potřeba podporovat život v půdě a udržet vláhu a dešťovou vodu na vlastním pozemku. Jevilo se to léta letoucí jako zastaralost až zbytečnost, která v dnešní době dešťové kanalizace a závlahových systémů už moc neplatí. Poslední suché roky ale ukazují, že to je klíčová věc pro udržení rovnováhy a života v zahradě a v přírodě obecně. Takže teď podrobněji, jak to s půdou je:

Dům o tisíci (podzemních) patrech

Půda má několik vrstev. Ta nejvrchnější obsahuje nejvíce organických zbytků a prvků (tlející rostlinné zbytky, živé a mrtvé organismy, trus). Pod ní je vrstva již méně úrodná, a čím hlouběji pod zemí, tím obsahuje organických složek méně.

I tyto vrstvy jsou důležité, samozřejmě. Jednak slouží pro rostliny jako kotva – všechny kořínky se zde pevně přichytí. Hlavně jsou ale spodní vrstvy půdy zásobárnou vláhy. V dutinkách (kapilárách) mezi částicemi hornin se drží voda a louhují se do ní minerální látky. Spolu s organickou polévkou z horních vrstev půdy, obsahující delikatesní chemické prvky (dusík, fosfor, draslík a další), dodává rostlinám vše, co od ní potřebují pro zdravý růst. Dutinkami v půdě navíc proudí do podzemí vzduch. Ten je potřeba mimo jiné pro půdní mikroorganismy, které zajišťují tlení – tedy přeměnu ohryzku od jablka na hnědý, sypký kompost.

Kompost. Částečně zetlelé částečky na povrchu, zemina v hloubce.

Je nasnadě, že čím je vrstva obsahující tohle všechno – vodu, půdní vzduch, organické a minerální látkyvyšší, tím si v ní rostliny hoví líp. A udrží i víc vody – je provrtaná jako mořská houba na mytí.

Takže v ideálním případě je v půdě dutinek na vzduch i vodu tak akorát, organické zbytky sahají do přiměřené hloubky klidně půl metru, metr pod zem, aby se rostlinka jemnými kořínky mohla nabaštit i při větším vzrůstu, a v hlubších vrstvách je materiál stále přiměřeně provzdušněný, zavlhlý a pevný, aby se v něm kořínky pohodlně zaparkovaly. Krása.

Žížalovi, Ferdovi a Krtonožkovi

Už Vám asi dochází, proč píšu v titulku o žížalách. Pořád zmiňuji dutinky, organické zbytky pod zemí… kdo tohle zajistí?

Kdo ty ohryzky natahá pod zem a vyvrtá chodbičky pro vzduch i vodu?

Žížaly, mravenci, stonožky, krtonožky, krtci, larvy, myši, hryzci… Všechna tahle havěť, kterou bereme jako samozřejmost a leckdy i jako obtížné škůdce. Žížala navíc funguje jako skvěle namazaný strojek na výrobu dobré země – ať zbaští, co zbaští, na konci vyjde půda neutrální reakce.

Krtek opravdický nenosí kaťata.

Mravenci mívají obří systém chodeb pod zemí – vysvahovaných tak, aby dokonale samospádem (rozdílem teplejšího a chladnějšího vzduchu) větraly.

Nadzemní část mraveniště je jen špičkou ledovce, chodeb pod zemí je mnohem více.

I kořínky rostlin, které odumřou, jsou zdrojem promíchání vrstviček. Tím, že rostliny i jejich kořeny na podzim zmizí a seschnou, do dutin se dostane voda. Objeví se prostor pro soudržnou sněhovou přikrývku, která na jaře do dutinek roztaje a tím je naplní vodou. Stáhne s sebou tlející úlomky rostlin, semínka, myší bobky 🙂 a cokoli dalšího, vylouhují se do ní minerální látky, a vyroste rostlina. Ta svými listy zakryje půdu před vysoušením prudkým sluncem v létě, na podzim odumře… a tak dále. Příroda to má vymyšlený fakt dobře.

Člověkovi

Téměř na všech polích a leckde i v nových zahradách dochází k řadě momentů, které tenhle dokonale fungující živoucí hotýlek rozboří jak domek z karet. Zbyde hluchá, neúrodná, mrtvá zem, kde se ničemu nedaří.

Terén

Jeden z nich souvisí s tím, že není dobře vyřešený terén a osázení rostlinami. Často se pak stává, že vrchní vrstva půdy, o níž už víme, že je jedna z nejdůležitějších, při prudkých deštích během pár minut odteče někam na sousedovic mez anebo do kanalizace. Zkrátka to, co se za peníze kupuje v pytlích v zahradnictví, a do čeho se za další peníze přimíchává kravský hnůj, koňské koblížky, guáno, slepičince, králičí bobky (? to jsem možná ještě neviděla… podnikatelský nápad?), kompost a buhvíco ještě, odpluje pryč ze zahrady. Anebo ze svažitého pole – tohle je mimochodem k pláči, nikdy dřív by sedlák svoje pole neoral po svahu, aby mu ten ručně rozházený hnůj od jeho jedné krávy odnesl první déšť. Stejně jako nechceme čerstvě umíchané těsto vlévat za stálého míchání do záchodu, nechceme ani čerstvě zetlelou žížalí polévku nalít do obecní čističky. Cesta, jak tomu zamezit, spočívá v úpravě terénu a osázení tak, aby se holé svahy pokryté holou zemí nejlépe nevyskytovaly. Když už (než zarostou), aby pod nimi bylo místo, kam to všechno při přívalu nateče a kde nám to zůstane. I ve svažitých zahradách to jde – dělají se vsakovací mísy a prohlubně, terásky, anebo alespoň haldy vytvářející protisvah a bariéru. To úrodné blátíčko, které jsme si koupili, zkrátka udržme u sebe na zahradě.

Prodké svahy jsou terasovitě srovnané a voda se, jak vidět, drží všude. Kdyby to byl svah přirozený, odtekla by do údolí i s úrodnou zemí – třeba by to bylo taky moc krásné a fotogenické, ale nám jde o vodu.

Občas slyším námitku, že: „To je přeci normální světa běh, že se ze svahu hlína odplaví, ne?“ Ano, to se samozřejmě děje i v divoké přírodě, že jsou někde svahy. Ale příroda by tam neposlala nikoho s křovinořezem ani herbicidem, aby její záchrannou zpevňující síť břízek, pýru, trávy a jeřabin během chvíle odstranil. A taky nezná majetkové poměry, takže jí nevadí, že to, co steče z jednoho jejího kopce, osídlí bujnou vegetací o kilometr vedle. My s našimi katastry a představami o úhledné obhospodařované krajině se holt musíme vypořádat s terény jinak.

Voda

Dalším z momentů, kdy je mi některých zahrad líto, je ta vlahá voňavá chvíle po bouřce. Vidím tolik vody, která by uzalévala čtrnáct dní horkého letního počasí, jak se valí z okapů a tryská z geigerů u soklu domu… Řeší se jen to, zda to „kanalizace pobere“. Pobere. Ale proč to nepobere zahrada? Dešťové vody se dají chytat a využít anebo alespoň zasakovat. Chytat tradičně do sudů, anebo nadzemních či podzemních jímek (a pak využít na zalévání), anebo vsakovat do zahrady pomocí trativodů (to je taková cestička ze štěrku pod zemí). Trativod můžeme chytře nasměrovat tam, kde máme výsadby s největší potřebou vody. Krásné jsou „dešťové zahrady“ – tedy místa, kde se v prohlubni terénu udrží přívalová voda v takové „velké louži“ a je tomu přizpůsobeno i osázení. Prosperují zde druhy, které snesou občasné zavlhčení, a v horkých dnech se z toho stává oáza zeleně a nejlépe i mírného chládku. Plocha nemusí být velká. Jako příklad rostlin, které si v občasné dešťové louži libují, uvedu mátu, kosatce a vrbu. A jako příklad využití uvedu pozorování hmyzu, rejpání klacíkem v blátě 🙂 a radost z toho, že máme jezírko aspoň po dešti. V suchých obdobích je to pěkné valounkové zákoutí téměř bez údržby.

Dešťová zahrada.

Zato opravdické jezírko je úžasný prvek v zahradě, ale nějakou plochu a trochu péče potřebuje. A taky pořád hlídáme neplavce, že. Odměnou je celý nový svět pro řadu živočichů, samostatný ekosystém, biotop. Naučí se sem slétat ptáci napít, když je zrovna všude nálada jako ve filmu Tenkrát na Západě.

Jezírko, i malé, vytvoří samostatný biotop. Jen je potřeba ultimátně hlídat neplavce (! není víc pokusů…!) a případně umístit kamínky a klacíky pro zvířata, aby zbytečně netonula.

Nepropustná „mulčovací“ textilie?

Další z téměř neviditelných, ale také problematických věcí, je použití tzv. mulčovací netkané textilie pod veškeré výsadby na zahradě. Problémem je kombinace našeho očekávání, že v ní něco poroste, a faktem, že funguje v lecčems podobně jako dlažba. Pod dlažbou taky nic neroste, ale my v to ani nedoufáme – u „mulčovací“ textilie však ano. Textilie sice zajistí (jakž takž), že mezi žádoucími rostlinami chvíli neporostou plevele, tedy rostliny, které my nechceme, ale zároveň je to neprodyšná a nepropustná deka, pod kterou neprobíhá téměř nic z toho, co popisuji výše. Žádné tlející zbytky, žádné kořínky, které by vrtaly souvrstvími a kypřily a promíchávaly, a žádný vzduch. Žádné žížaly si tu chodbičky neudělají, protože se nebudou mít kde nadechnout, a stejně jako plevele si nakonec najdou jen ta místečka, kde je ve fólii otvor a v něm usazená ta správná kytka. Není divu, že rostlinám se ve fólii tak moc nedaří. Jejich růstová plocha, kterou jim dáváme k dispozici, se oproti představám nerozprostírá pod celou plochou fólie, ale právě jen v nejbližším okolí výsadbového průstřihu. Ještě fólii zasypeme z estetických důvodů? lomovým kamenem a máme zpevněnou, nenasákavou, mrtvou plochu jak vyšitou. Nemluvím ani o trvalkách, které se množí podzemními odnožemi. Odnože se buď musí trefit do sousedního průstřihu, nebo mají smůlu – a my s nimi. K rostlinám ve fólii je potřeba se chovat tak, jako by byly opravdu v dlažbě, a to jak hnojením, tak zálivkou. To mi teda připadá snazší vyřešit to jinak. Lepší cestou mulčování se mi jeví dočasné obsypání propustným materiálem (seno, sláma, nakonec i ta kůra je asi lepší) do doby, než se zapojí žádoucí rostliny tak, že mezi sebe nikoho moc nepustí.

Mulč senem.

Mulč je ale na udržení vlhkosti v půdě moc príma. Neobsahuje narozdíl od zeminy částečky a kapiláry, které rychle vysychají, a proto je jak šupiny. Zakryje půdu proti slunečnímu žáru. Dokud půda neobroste živými rostlinami, které už proti slunci postaví své zelené listy (a začnou vyrábět kyslík ostošest), je dobré mulč použít. Ať už ze sena, posekané trávy, slámy, štěpky, kůry… lepší než nic. Příroda si tedy umí poradit i s holou půdou – rychle ji pokryje jemnolistými rostlinkami, aby voda a pára neutíkala – ale tyhle rostlinky obvykle řadíme mezi plevel a na vypiplané zahradě je moc rádi nevidíme.

Půdopokryvné rostliny mohou být krásné, nic se pod nimi neseká a zadrží vodu tam, kde nepotřebujeme chodit po trávníku bosky. Což je, ruku na srdce, leckde.

-icidy

Nadužívání insekticidů (přípravků proti hmyzu) a herbicidů (přípravků proti plevelům) je další problém, který zahradu pomůže umrtvit. Ať se nám to líbí nebo ne, platí, že hmyz je potravou pro hmyzožravce. A hmyzožravci, mrchožrouti a další podobné tajemné bytosti i tak patří do přírody. Pokud zabijeme celoplošně všechny živé tvory do hloubky 20cm pod zem, jak se někteří výrobci -icidů chlubí, není divu, že nám ji pak nikdo dobrovolně nenakypří. Otázka potlačování nežádoucích organismů v zahradě je vlastně docela těžká a každý si ji musí zodpovědět sám – přimlouvám se ale za větší shovívavost vůči půdním živočichům, ti fakt viditelně potřeba jsou.

Takže – přejme si, ať jsou naše zahrady nasákavější, provrtanější, obydlenější a tím i zelenější :-).

Úžasňákovi

Moc děkuju, že jste to dočetli až sem – to je úžasný!

Pro mě a pro naše zahrady a třebas i pole v tom je skrytá naděje, že se víc a víc lidí zamyslí, jestli nááááhodou nejde něco trošku upravit nebo vylepšit. Ať už na vlastní zahradě, na mezi za barákem, nebo na vlastním políčku na biozeleninu. Postupně se zachytí vody víc, úrodná zem už neuteče, vyroste z ní větší křoví, to vyrobí víc kyslíku, odpaří víc „chládku“ (fyzici odpustí), zachytí víc vody… no, a tak furt dokola. Děkuju.

Obrázky zdroj: Pinterest, vyjma kompostu a kresbičky.

4 thoughts on “O půdě, o vodě, o blátě… a o žížalách, co vrtají chodbičky v téhle planetě.”

  1. Super článek. Kéž by tyto věci byly ještě více propagovány ve všech sdělovacích prostředcích, hlavně TV. Bohužel ale dost lidí dnes je imunních a bezohledných. Asi je to utopie, ale hodně by pomohlo, kdyby (některé) obce daly zákaz sekání trávy do počátku června. Pohled na rozlehlé golfové trávníčky je opravdu tristní. Děkujeme za inspiraci

    1. Rádo se stalo! U nás na Praze 12 už se sečení pozastavilo, teď jsem četla, že v Ostravě taktéž, tak možná stačí „jen“ volat na úřady a mluvit o tom, a přidají se i další obce… mně teď udělal radost článek o tom, jak vrátili v nějaké vísce potok do původního koryta a zlepšilo to klima v celé obci. Tak to beru jako naději a vlaštovku změn – držím nám palce. Děkuju.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *